Kde se vzalo Divokrásno

Balím poslední dnešní objednávku. Hedvábný papír, samolepka, kartička s poděkováním, přelepit krabici, rychle ještě stihnout otevírací hodiny pošty. Proč já to vždycky nechám na poslední chvíli? Protože mě ten shon baví. Baví mě být v jednom kole, tvořit, budovat.

Dopoledne jsem doma malovala. Lidi si mě představují obklopenou akvarely a přírodou, na stole bylinkový čaj, ve vlasech věneček z lučního kvítí. Realita? Za okny mi duní sbíječka! Ano, i u nás doma se pořád něco děje a přesně proto si buduju ateliér a mezi maceškami, štikou a měsícem v úplňku řeším hasiče, hygienu, kominíka... Ale jsem za ten šrumec ráda. Kdyby byl pořád jen klid, nebylo by Divokrásno.

Lidi si o mě myslí, že jsem esoterická víla. Zasněná, plachá, něžná jako ty moje krásenky. Když se pak potkáme, jsou překvapení. Miluju život, vítr ve vlasech, tvořivou moc přírody. Ne, já nejsem víla. Jsem vítr, jsem země, jsem oheň i voda zároveň. Možná bosorka? Divoženka? Vidíte, divo-ženka, Divo-krásno.

K akvarelu mě nepřivedla láska ke květinám a jemným kresbám. To přišlo až časem. Jak to celé začalo? Balila jsem objednávky u svého tehdejšího zaměstnavatele, lepila etikety na krabice a spíš tak do větru plácla: „Já bych chtěla balit něco svýho.“ A ta myšlenka mě neopustila. Sáhla jsem po nejsnazší variantě – můj muž je umělecký kovář, založíme mu značku.

Jenže to mi nestačilo. Chtěla jsem tvořit. Dostala jsem kurz olejomalby a stojan a barvy po dědovi. Když se mi po paletě prošel kocour a pak zvládl obejít i celý dům, bylo rozhodnuto, že musím zvolit méně odolné barvivo. Tenkrát mi mamka dala první akvarelové barvy. A tak nějak mimoděk mě na svých dvou zahradách zatáhla do světa kytek.

Malovala jsem si pro radost. Pro rodinu. Pro kamarády. Jak by se to jen dalo využít? Pak mi jedna charita poslala za odměnu plecháček s mým obrázkem. Staré dobré plecháčky! Ušetřila jsem si z výplaty dva tisíce, koupila pár hrnků a během víkendu je všechny totálně podělala. A další měsíc zase a zase a zase. Odmítala jsem to vzdát. Věděla jsem, že tohle je to ono. Tohle chci dělat. To je Divokrásno.

Během pár let se mi vážně podařilo „balit něco svého“. S hezkými etiketami, s obrovskou radostí a láskou. Jezdím na trhy a vracím se s prázdnými přepravkami. Zkouším nové věci, termosky, podložky na cvičení, oblečení, nažehlovačky… Největší odměnou je mi váš úsměv a vyprodané kolekce.

Pokaždé, když lepím na váš balíček tu moji divokrásnou nálepku, tohle všechno mi proletí hlavou. Tohle všechno za tím kusem lepicího papíru je.

PS: Během té jízdy se mi podařilo získat parťačku – ženu, kterou to všechno vlastně začalo. Moji mámu. Podpořila mě v mém hledání a cestou jsme pochopily, že jsme si podobnější, než jsme si kdy myslely. I proto teď na Divokrásnu můžete koupit také její tvorbu, která je s tou mou na jedné divokrásné vlně.